A je tady povídka s pracovním názvem Luly! Možná se časem přejmenuje, nebo vyjde jako kniha :D Enjoy ;)
Velkými francouzskými okny pronikalo zvenčí alespoň trochu toho čerstvého vzduchu. Kdyby nebyla otevřená, tak by asi všichni v místnosti pochcípali. Postávala jsem uprostřed sálu ve svých nejlepších a zároveň nejdebilnějších šatech. Kvůli korzetu se mi dýchalo neuvěřitelně špatně a ve všech těch suknicích bylo neskutečné vedro, i když je teprve půlka května. "Postav se pěkně vzpřímeně, jak jsem vás to učila," napomenula mě postarší paní, která způsobně seděla ve velkém zdobeném křesle a sem tam popila trochu čaje. Ach ano, zapomněla jsem se zmínit. Byla jsem pod krutým dohledem babičky, takže jsem neměla nejmenší naděje, abych nenápadně proklouzla zpět do svého pokoje. Sice je zámek, na kterém naše rodina bydlí už po několik staletí, velice rozlehlý a babička opravdu neběhá zrovna nejrychleji, takže by se mi ji podařilo setřást, ale stejně bych měla průšvih a navíc se v těchto šatech běhá hrozně blbě. "A kde je vůbec Lily? Tohle není fér. Ji pustíš ven a mě tu mučíš vevnitř jenom proto, že jsem byla před necelýma dvěma tejdnama nemocná," postěžovala jsem si a klesla do dalšího z křesel umístěného kousek ode dveří. Tyhle šaty mě už nebavily. Jsou moc těžké, utáhnuté a vůbec… já docela ráda dýchám. "Lily je jen na zahradě. Pustila jsem ji tam na chviličku a potom se přidá k nám. A nauč se mluvit jako řádná slečna. Tenhle nevybíravý způsob chování si odpusť," odpověděla mi babička. Když se natáhla pro svůj šálek čaje, aby se zase napila, tak jsem protočila oči vsloup. Jasně, už vidím Lily, jak poslechne babičku a jde jenom na zahradu. Určitě už dávno utekla tajnou chodbou, co začíná ve staré studni, někam za partou a mě tu nechala trčet.
Napadla mě šílená věc. Když už jsem seděla tak blízko ke dveřím, co kdybych se vytratila zcela nepozorovatelně? Bratr seděl přímo naproti mně, ale není zas tak blbý, aby mě prásknul. Doufám… Po chvilce rozmýšlení jsem se rozhodla a začala se nenápadně sunout ke klice. Náš o dva roky starší brácha si mě samozřejmě všiml, protože zvedl oči od nějaké bichle, co četl a nechápavě zavrtěl hlavou. Nevinně jsem se na něj usmála a pohledem dále kontrolovala babičku, která se, díkybohu, zvedla a otočila. Asi si chtěla vybrat nějakou knihu z knihovničky, co měla za zády. Pravou rukou jsem nahmatala kliku, kterou jsem rychle stiskla a než by někdo stihl něco namítnout, tak jsem byla z místnosti venku.
Když jsem za sebou zaklapla dveře, tak jsem si chytla šaty, aby mi nepřekážely a rozeběhla jsem se dlouhou chodbou, na jejíchž stěnách byly obrazy našich předků, do svého pokoje. Co by si o mně asi pomysleli, kdyby viděli, jak tu utíkám před babičkou v dlouhých tmavě modrých šatech? Asi by se za mě dost styděli, protože ti byli zvyklí brát tradice a vzdělání velice vážně. No, mám takové divné tušení, že jsem, společně se ségrou, jejich přesným opakem. Občas je to trochu nevýhoda, protože nám na naše blbosti babička obvykle přijde -myslíme si, že má nějaké senzory, pomocí kterých nás najde a potrestá- a my máme malér, ale už jsme si zvykly z toho nějak vybruslit. Nejhorší to bylo asi tenkrát, když Lily napadlo, že vylezeme na střechu věže, která je spojená s východním křídlem zámku. Zaprvé se mi tam nějak podařilo uvíznout, takže brácha volal hasičům, aby mě přijeli sundat. A zadruhé jsme měli zaracha na celé dva měsíce. Ještě že žijeme na zámku. V nějakém malém domku bych to nepřežila.
Konečně jsem doběhla na konec dlouhé chodby a zahnula doleva, kde se nacházela věž, která propojovala všechny tři patra zámku včetně tajných chodeb, o kterých ovšem nemá téměř nikdo tušení. S menší námahou jsem se vyškrábala do příkrých točitých schodů a vylezla do chodby podobné té, co je vlastně přesně pod ní. Jenže tahle je samozřejmě mnohem hezčí, protože vede k našim pokojům, takže jsme si ji dokonce mohly zčásti zařídit samy. Upřímně jsme se tomu obě divily, když nám to babička dovolila, ale pak se ukázalo, že nad náma stejně bude pořád stát, aby se nestalo to, že bychom tam umístily něco nemístného, takže jsme tam nakonec naaranžovaly různá brnění, do kterých se člověk s trochou cviku docela v pohodě nacpe, a pak může dokonale strašit případné návštěvy hradu. Člověk takhle zažije na zámku spoustu zábavy. Lituju lidi, kterým to připadá jako největší otrava na světě. Já bych svůj domov za nic neměnila.
Do té chodby jsme ještě vybraly světle modré tapety a své oblíbené obrazy ve stříbrných rámech. Ještě že to dvojče mám. Na umění a podobné věci máme totiž velice podobný vkus. Občas je to teda nevýhoda, když objevíme jednu jedinou věc, co chceme obě, ale vždycky se to zatím nějak vyřešilo. Přinejhorším jsme se jednou popraly, přičemž jsme dokonce dokázaly zdemolovat část knihovny a nakonec jsme vlastně skončily u doktora. Já s rozbitou hlavou a Lily se zlomenou rukou, protože je strašně šikovná napřáhla se rukou, ve které držela knížku, pěkně vysoko nad hlavu, aby měla dobrý záběr, jenže se praštila o velice bytelnou polici, takže si očividně přelomila loketní kost a mně ta knížka spadla rohem na hlavu. Teda řeknu vám, že krve teklo jako z vola. A tím zhruba skončily naše spory o věci.
Rychle jsem potichoučku přeběhla do svého pokoje tak, aby babička dole neslyšela moje dupání. Vklouzla jsem bíle natřenými dveřmi do svého pokoje a ulehčeně dopadla na postel, která je šikovně zabudovaná do zdi s blankytně modrými závěsy. Přetočila jsem se na břicho, abych si mohla šikovněji rozvázat korzet, jenže ono to stejně zaboha nešlo. Když už jsem to řešila přes pět minut a mezitím si stihla vyvrátit hlavu, abych na to aspoň trochu viděla, tak jsem se na to vykašlala a vydala se přes tajnou místnost do sestřina pokoje. Otevřela jsem malá dvířka, která se dokonale maskovala za ozdobná kamna, přeběhla kamrlík, kde bylo natěsnané téměř všechno naše oblečení, a otevřela dvířka na druhé straně, která byla stejná jako ta moje.
Našla jsem Lily, jak chodí po pokoji se soustředěným výrazem a po chvíli mi taky došlo proč. Očividně se snažila chytit Wi-Fi na dotykový mobil, co držela v ruce…můj mobil! Jediná elektronická věc, na které mně záleží a ona si ji takhle sprostě bez zeptání ukradne. Však to taky pěkně schytá. Hlavou mi na moment projelo tak typické "Muhehe".
Lily si mě ze začátku asi opravdu nevšimla, ale jakmile zaznamenala rychlý pohyb směrem k ní, tak musela hned pochopit, co se to děje a instinktivně uskočila na stranu, takže jsem měla co dělat, abych se nenaplácla na stěnu za ní. "Lily, ty šmejde, to je můj mobil," vykřikla jsem a zase se k ní vrhla. Už jsem očekávala její úhybný manévr, takže jsem v poslední chvíli stihla zatočit a popadnout ji za ruku. Pár vteřin se nám dařilo motat po pokoji s hekáním a nadávkami, aniž bychom něco shodily, jenže pak jsem se se stoprocentní úspěšností zamotala do těch blbej šatů, takže jsem Lily musela pustit a během krátkého okamžiku jsem ležela na zemi. Nějak se mi zvláštním způsobem podařilo shodit židli tak, aby se skácela přímo na mě.
Lily kousek poodběhla, aby se mohla znovu soustředit na chytání signálu, než se stihnu vymotat. Naštvaně jsem odhodila židli, ale ze spárů látky jsem se nemohla dostat. Lily mezitím vylezla na stůl, natáhla ruku s mobilem ke stropu a zrovna když s vítězným výrazem zvolala "Mám Wi-Fi!", tak do pokoje vběhla zcela rozčilená babička. Musím uznat, že na nás jako celek musel být docela vtipný pohled, jenže babička můj názor asi nesdílela. Prudce za sebou zavřela dveře a vyčetla nám seznam věcí, co nesmíme a také bohužel naopak musíme do konce týdne udělat. Už zase…