Luly je pořád tady! Další kapitoly, hmmm, nevím nevím kdy budou :D
"Stejně za to můžeš ty!"vyčítala mi Lucy asi už po třetí. Seděly jsme v jejím pokoji, já na křesíku a ona na posteli, v ruce si čistila svůj mobil. Přece nebyla moje chyba, že nebyl signál! A navíc, dá se říct, že kdyby mi před pár měsíci nerozsedla ten notebook, vůbec se to nemuselo stát. Vlastně se dá říct, že já jsem zcela nevinná oběť (skoro). Radši jsem ale neodpovídala a s potichým broukáním, "You give love a bad name", které se ovšem postupně zesilovalo, zírala z okna ven. Za dveřmi se ozvaly kroky, tak jsme si vzaly do rukou nějaké knihy, co se zrovna válely u postele na zemi, což bylo dobře, protože to byla, přesně jak jsme čekaly, babička. Chodila nás kontrolovat snad každých deset minut, což mi pěkně lezlo na nervy. Ta nuda byla neskutečná. Jak já nesnáším tyhlety tresty…
Vešla do místnosti a podivně zavrtěla nosem. "Vy se učíte?"podivila se a upřímně mi připadalo divné, že jí nedošlo, že něco chystáme. "Ovšem."odpověděla jsem krátce i nejistě zároveň s očekáváním, co mi odpoví. Naštěstí se jen usmála, řekla, ať nezlobíme a odešla.
"Mě už to tady nebaví!"ozvala se Lucy, když se babička vzdálila na bezpečný počet metrů od pokoje. Ani jsme se nemusely moc zamýšlet, abychom přišli na to, jak se nenápadně vypařit, takže jsme se už za chvilku pachtily v tajných podzemních chodbách, nacházejících se pod zámkem a vlastně pod celým městem.
Myslím, že není moc lidí kromě naší party, kdo o nich ví. A jsem za to ráda! Hlavně, že to neví babička, to by dopadlo zatraceně špatně, kdyby viděla mě a Lucy, jak se kloužeme po vlhkých slizkých kamenech, nacházející se v nich. To jsme teda zkoušely jen párkrát a vyjímečně to nebyl nápad ani jedné z nás. Byl Charlieho z naší party, tomu totiž taky dost slušně hrabe, a co jsem si z toho odnesla, ať už se o to nikdy nepokouším v botách na podpatkách.
Vlastně to vůbec nebyl špatný nápad, sejít se zrovna teď s partou. Jak bych taky mohla já mít blbý nápad. Fajn, uznávám, že mívám ještě šílenější nápady než moje sestra, třeba to lezení po střeše, nebo ta větev na stromě, co se pode mnou probořila. Kdo by to byl čekal? Ale na druhou stranu, ty útěky tajnými chodbami napadlo mé dvojče, za což jsem mu vděčná. Většinou se s naší partou setkáváme v podzemní místnosti, která je oproti ostatním velká. A měli jsme tam namířeno i teď.
Cestou jsme si povídaly o tom, jak se v létě propašujeme na ty všechny koncerty a párty, a nakonec jsme usoudily, že si nejspíš řekneme bratránku Joshovi.
"Volala si všem?"ptala jsem se Lucy, "můžou přijít?" Nato se začala tlemit a já netušila proč. Občas totiž rozesměje sama sebe, což ostatní moc nepobírají, tak na ni většinou jen s tázavým výrazem ve tváři hloupě zírají. Já už jsem si na to ale celkem zvykla.
"Jo, volala."uklidnila se konečně. "Ve tvém pokoji, protože u mě nebyl signál a lézt na stůl mi nepřišlo jako nejlepší nápad." To mě také rozesmálo, takže ve chvíli, kdy jsem dostala menší záchvat smíchu (u mě samozřejmě neobvyklý) se tu objevila i celá parta.
"Co je jí?" tázala se Jessica, ale nepřekvapovalo ji to. "Nic."ztichla jsem a nahlédla do místnosti. Byla tam celá naše parta. Jessica, John a Charlie. Bavili se o nějaké chodbě.
"Ahoj Lucy, Lily."pozdravil nás John, "představte si, co jsme našli. "Chodbu?"uchechtla jsem se. "Jo,"pokračoval Charlie, "není to daleko, ten vchod je sice malý a úzký, ale chodba na druhou stranu dost široká."
"Proč jsem tu chodbu nenašla já?" projelo mi hlavou. Každopádně jsem se hrozně těšila, až ji prozkoumáme, třeba najdeme zombíky! Mám vážně zajímavé nápady, rozhodla jsem se, že tu blbost pronesu nahlas, ale potom…… "Třeba bude na konci armáda zombíků!" vyjekla nadšeně Lucy a ještě u toho poskočila. "Néééé!". Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tenhle projev nahlas byl.
Najednou Jessica zaječela. Všichni ostatní se začali smát. Zamotala se totiž do pavučin a to vypadalo dost vtipně. Jenže nás smích brzy přešel.
Vypadalo to, že chodba končí…… a někdo tam byl! "Zombie!!!!!" vykřikly jsme s Lucy naráz a všichni se dali na úprk. Lil ze mě pot a byla jsem už docela udýchaná, i když jsme běželi jen chvilku. Nezdálo se, že by nás pronásledoval. No jasně, zombie chodí pomalu. Chodba byla najednou větší, rozvětvenější!
"Tři další chodby! Kudy jsme sakra přišli?" Blížil se k nám. Zombie!
Každému z nás muselo dojít, že to zombie nebyl. Stejně to bylo rozhodně děsivé natolik, že jsme se museli schovat. V nejbližší z chodbiček byl malý výklenek, do kterého jsme se jen z těží všichni narvali. Charlie se trochu naklonil a vyhlížel.
"Už jde!"šeptl a zalezl zpátky. Slyšeli jsme kroky. Šel pomalu a vratce. Lucy mi začala drtit ruku…jak statečné. Zhluboka jsme si oddechli, protože nás přešel.
"Co tu vlastně blbneme?" šklebil se najednou John, který byl ještě před minutou připodělaný strachy asi jako já. Na jeho rameni přistála něčí ruka. Vyděsil se tak, že ze sebe vydal nehorázně pištivý zvuk. Nemohla jsem to neudělat. Stáli jsme za ním já a Lucy a tlemily se na celé kolo.
"Už to není vtipný." Zabručel John, co se na jeho rameni znovu objevila něčí ruka, když jsme konečně našli zpáteční cestu do "klubovny". Ale moje nebyla. Ani nikoho z nás!
Hlavou mi opět projela myšlenka se zombiem, kterou jsem se zoufale snažila vyhnat. Proč se jen tolik koukám na ty americký seriály a hororový filmy? Jediné, co mě uklidňovalo, byl Lucy výraz ve tváři. Vypadá strašně vtipně, když se bojí. Potom mi ale došlo, že já asi vypadám ještě hůř, a že právě taky drtím někomu ruku (neměla jsem tušení komu). Temný stín byl pořád blíž a blíž.
"Áááááááááááááá" křičeli jsme jeden přes druhého.
No konečně! :d sice to není to, co jsem očekávala, ale aspon něco