Jednoho dne jsem byla úplně na dně. Ale pak jsem na někoho narazila.

Ne, já už opravdu nemohla dál. Všechno se na mě sesypalo jako jedna velká zeď. Všechno najednou bylo černé a já ztratila veškerou naději. Já tápala ve tmě a snažila se zachytit pevný bod, který by mě zachránil... Jen bezmoc sužovala mé tělo a já se pomalu propadala hloub a hloub do té temnoty, která zahubila všechnu naději a víru v to, že všechno bude v pořádku...
A pak jsem uviděla světlo. Nejdřív malinkou tečku, ale postupně se zvětšovalo. Upnula jsem se na něj, jako kdybych se chytala provazu. A to světlo mě vytáhlo zpět na povrch.
Díky ti, Raego.
