Ahojky, po dlouhé době...
Není to zrovna nice dream, ale já se potřebuju vypsat...
I když, měla bych psát tu úvahu do školy, ale to je tak strašně nudné téma, že to prostě netotento.

Já nejsem taková, jak si všichni myslí...
Jevím se možná jako silná osobnost, která jde do všeho, ničeho s enebojí, všechno udělá.
Ale nejsem taková. Je to jen moje maska. Maska, za kterou schovávám sebe samu.
Vlastně, masku odkládám jen na mládeži. Tam stačí, aby do mě někdo šťouchl a sesypala bych se jako domeček z karet.
Ale oni takoví nejsou :)
Ve škole nosím masku silné osobnosti. Vlastně bych řekkla, že si myslí, že jsme jedna z těch, co je vůbec nic nerozhází a jsou pořád v pohodě. Jenže stačil by trošku většá rýpnutí a sesypala bych se jako domino.
Doma nosím masku dospělosti. Někdo prostě dospělí být musím, když s emoje starší sestra chová jako pubertální kravka.
Nevím, proč mi příjdou lidé v mém věku zvláštní a jejich chování dětinské. Jsem prostě jiná.
Na mládeži jdou všechny masky pryč. Vidí mě takovou, jaká jsem. Teda, ten, kdo chce tak mě tak vidí. Nedávám přístup pod mou ulitku jen tak někomu. Jsem důvěřivá, ale ne tolik.
Jak ráda bych se k němu přitulila do náruče a řekla bych všechno, co se mi stalo, co se děje, co cítím. Probrečela bych se.
Já umím naslouchat lidem. Chodí ke mně pro radu, psychické povzbuzení a já jim ho poskytnu.
Možná se na někoho jevím jako zlá. Ale já nejsem zlá. Pouze se chráním a na někom prostě vidím jeho neupřímnost. Oči vám řeknou vše.
Ano, oči jsou mé prokletí. Když se někdo podívá správně a ve správný čas, uvidí malé a zranitelné zvířátko, které by se nejraději někam schovalo do teplé náruče a setrvalo tak hodně dlouho.
Ráda vyhledávám cizí objetí. Miluju teplo lidského i zvířecího těla. Miluji, když slyším tlouci něčí srdce.
To je asi tak nějak vše, co jsem chtěla napsat. A já děkuju, že jste si to přečetli. Doufám, že se na mě nebudete zlobit. Třeba teď už víte, proč se chovám tak, jak se chovám :)

nelituji tě ale obdivuji jak jsi silná a ne jako maska ale jako popadané domino